ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Vídeň


Denního světla pomaličku ubývá, ze stromů padá barevné listí, a tak konečně přichází podzimní prázdniny. Podzim je mi ze všech ročních období nejmilejší, miluji ty barvy a takovou tu pochmurnou atmosféru, kterou s sebou zkracující se dny přináší. Letošní podzim ovšem není tak úplně podle mých představ, spíše než žlutá, červená nebo oranžová barva, vévodí ulicím šedá. Teplota blížící se místy i k nule a sluníčko, které už dávno vzalo roha, na představě krásného teplého podzimu také příliš nepřidává. A tak jsme se s Márou rozhodli prchnout do Vídně s nadějí, že tam se toho pěkného podzimu dočkáme. A opravdu! 
Do hlavního města Rakouska jsme dorazili autobusem ve čtvrtek kolem poledne (raději ani nechtějte vědět, v kolik jsem musela vstávat). Ze zastávky Erdberg, kde nás řidič vysadil, jsme se přesunuli na metro a vyrazili jsme do hotelu. Zpočátku jsem měla obavy, zda pro nás nebude příliš obtížné orientovat se ve vídeňské městské dopravě. Byla jsem ale velmi mile překvapena, když jsem zjistila, jak přehledné to všechno mají. Plánky s trasami metra byly úplně všude, při koupi jízdenek v automatu, jste si mohli vybrat asi z dvaceti různých jazyků, mezi kterými nechyběla ani čeština a všechno byla opravdu skvělé značené. Metrem jsme nakonec křížem krážem procestovali úplně celou Vídeň, s pražským metrem se to vůbec nedá srovnávat...
Do hotelu jsme se dostali během chvíle, pokoj byl úžasně zařízený a ta postel... ach, bože! Nebýt nádherného slunečného počasí a vědomí, že za okny pokoje na nás čeká celá Vídeň, z té postele bychom se po zbytek našeho pobytu asi nezvedli.

Naší první zastávkou byl zámek Schönbrunn, který byl od hotelu vzdálen pár minut chůze. Ze samotného zámku jsem příliš nadšená nebyla, nijak na mě nezapůsobil, ovšem zámecké zahrady... v těch bych byla schopna strávit hodiny. Procházeli jsme se alejemi plné barevných stromů a keřů, pozorovali zamilované páry na lavičkách, ruku v ruce jsme kráčely celým areálem a sluneční paprsky nás hřály do zad. 
Dále jsem šli k zámku Belveder, který mně osobně přišel mnohem honosnější než Schönbrunn, a odtud jsme se konečně přesunuli do zábavního parku Prater, kam jsem se těšila úplně ze všeho nejvíce. Chvíli jsme se procházeli, a pak jsme zamířili na Wiener Reisenrad, ruské kolo a dominantu města. Ve výšce 65 metrů se nám tak naskytl pohled na celou Vídeň a díky mému skvělému načasování, jsme to měli obohaceno i o západ Slunce. Pokud budete někdy ve Vídni, určitě vám jízdu vřele doporučuji, a to i pokud se bojíte výšek. Já jsem třeba například strašný srabík, co se výšek týče, dokonce až takový, že mě jednou museli v lanovém centru sundavat žebříkem dolů, ale to sem asi tak úplně nepatří... Nijak výrazně se to neliší od klasické kabinkové lanovky, to, že jste v pohybu, téměř ani nezaznamenáte a připravit se o ten výhled by byl hřích. A protože v ceně jízdenky byla zahrnuta i jízda parní mašinkou Liliput-Bahn, svezli jsme se i vláčkem. Setmělo se a na cestu nám svítily jen roztomilé pouliční lampy podél kolejí - další kouzelný zážitek. 
Pak jsem se už jen procházeli nočním Prátrem, kde všechno barevně svítilo, zářilo, blikalo a ze všech stran se linula hudba různých žánrů. Mára zatoužil po troše adrenalinu a chtěl vyzkoušet nějakou další atrakci. Bohužel, nejsem zrovna milovníkem horských drah, řetězových kolotočů devadesát metrů nad zemí (ano, i tohle můžete v Prátru najít... ti Rakušáci jsou zkrátka šílení!) a dalších těchto nebezpečně vyhlížejících věcí. Samotnému se mu ale na nic nechtělo, a tak jsme udělali kompromis a vlezli jsme si na nějakou vodní jízdu. Vypadalo to vcelku nevinně, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to dost divoké... jízda hlavou dolů, točení se do všech různých směrů,... Mára to chtěl pochopitelně všechno natočit, trošku atrakci podcenil a o mobil málem přišel... První den jsme tedy přežili ve zdraví a překvapivě jsme se ani nikde neztratili.