ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Ze života knihomolky #4

Nejsem si úplně jistá, zda mám stále právo prohlašovat se za knihomolku, protože poslední dobou jsem na tom se čtením opravdu bídně.
Měla jsem toho opravdu dost a kromě čtení musel jít na nějakou dobu stranou i blog. Jsem ale zpět v plné síle. A co jsem celou tu dobu, co jsem byla považována blogerským světem za mrtvou, vyváděla?

Asi bych začala tím, co se stalo nedílnou součástí mého života rovnou na několik měsíců, a to tanečními kurzy, které jsem (ne zcela dobrovolně) navštěvovala. Na tancování jsem (a vždy budu) příšerný kopyto a podpatky nejsou zrovna má oblíbená obuv, takže jsem nejdříve celkem trpěla, navíc má introvertní povaha není stavěná k tomu, aby vyzývala někoho k tanci.
Přišla první prodloužená, druhá prodloužená, věneček a i přes můj počáteční odpor jsem si kurz užila a mám na něj spousty krásných a úsměvných vzpomínek.
Podzim byl pro mě vždy nejkrásnějším ročním obdobím, všechny ty barvy a ta kouzelná atmosféra... tentokrát byl krásným i z mnoha dalších důvodů...
Navštívila jsem Drážďany, dala se dohromady s mým nynějším přítelem, udělala jsem si ve svém životě trochu pořádek a již po druhé jsem měla tu možnost slyšet jednu z mých oblíbených kapel naživo.
Skillet, Drážďany, podzimní procházka
Po podzimu se přihnala mrazivá zima a společně s ní i všechen ten strašný sváteční chaos, který nadevše nesnáším. Vánoce celkově nemám příliš v lásce, klidně si o mně říkejte, že jsem zabiják vánoční atmosféry nebo Grinch (být nazvána takovým roztomilým zeleným frajerem, je pro mě čest). Ale vše jsem to ve zdraví, i když s trochu pocuchanými nervy ustála.
To jsem ale nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká... SNÍH! Ta bílá ošklivá věc, co studí a zvedá se mi žaludek jen při myšlence na ní.
Nepopírám, že na fotkách může působit dosti fotogenicky, někdy téměř až pohádkově, ale pro mě je sníh prostě taková menší noční můra, která mi je akorát na obtíž.
Jedinou útěchou v těchto studených a temný časech je pro mě horká čokoláda, teplá koupel a ráda bych řekla, že i knihy, jenže si momentálně procházím nějakou čtecí krizí a knížky nejsou zrovna to, čemu poslední dobou věnuji svůj čas.
V chladných lednových dnech mě alespoň hřálo u srdíčka vědomí, že se 19. ledna vypravím do Berlína na Green Day. Proč až do Berlína, když se objeví i v Praze?
No, to je poměrně zajímavá historka... v jednu chvíli zkrátka Praha (společně s Krakovem) zmizela z oficiálního programu měst, které měla tahle punk rocková ikona navštívit. Pochopitelně jsem začala panikařit a rychle si koupila lístek do Berlína ze strachu, že Prahu opravdu z turné vyškrtnou. Stačilo počkat pouhé dva dny a zjistila bych, že i k nám nakonec zavítají. Jenže kdo to mohl tušit? Také jsem se bála, že kdybych čekala, nemusely by už pak být lístky na jejich německý koncert k dostání.
No co, nakonec jsem přece jenom vycestovala spolu s přítelem za hranice a neskutečný hudební zážitek jsme spojily s poznávacím výletem hlavního města Německa.

Uznávám, že fotky nejsou úplně nejkvalitnější, ale lépe to za daných podmínek nešlo.
Po dvou hodinách, kdy jsem ani přes čtvery páry ponožek, které jsem měla oblečené, necítila prsty u nohou a z nosu mi pomalu začínal růst rampouch, jsme se konečně dostali do arény, kde jsme rychle zapluly do druhé řady hned u pódia a netrpělivě jsme očekávali Billieho a zbytek party.
Po (bohužel velmi špatně ozvučených) předskokanech jsme se konečně dočkali... sen se stal skutečností, jen pár metrů od nás stál Billie!
Green Day byli naprosto parádní, udržovali kontakt s publikem (třeba i útočnými řečmi proti Donaldu Trumpovi) a zvali si fanoušky na pódium. Jednoho šťastlivce dokonce obdarovali kytarou!
Bylo to opravdu neskutečné... celkový dojem z koncertu kazili snad jen samotní fanoušci, kteří se chovali opravdu jak zvířata. Nebyl to můj první koncert, bylo mi jasné, že to bude maso, ale až takové? Nebýt mého přítele, myslím, že by (nejen) mě tam dav ušlapal. Byl to opravdu krutý boj o milimetry prostoru a alespoň trošičku vzduchu...
Další den jsme si udělali procházku městem. Abych byla upřímná, Berlín mě tedy nijak neoslnil. Působil na mě tak betonově a šedivě, k čemuž také trochu pomáhalo počasí...


Na závěr ještě přikládám fotografie sladké ovocné ňamky, kterou jsem sama ukuchtila úplně sama! Ano, není to nic náročného, je to v podstatě úplná prkotina z piškotů, kakaa, tvarohu a ovoce, ale vypadá to pěkně, ne? 
Jsem ten typ, co se kuchyni vyhýbá obloukem, jsem prostě kulinářské nemehlo. Dokážu se pořezat při krájení jablka, spálit muffiny na popel, nechat chytnout pánvičku,...
Divím se, že mi zůstaly při krájení banánu všechny prsty a nespletla si tvaroh třeba třeba s máslem...

Více fotek nebo například video z koncertu Green Day najdete na mém instagramu :)