ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Koupání v oceánu


Ještě teď cítím vítr ve vlasech a sůl a písek z nohou mého přítele, právě jsme se vrátili od Atlantského oceánu. Pokud jste postřehli poslední článek, tak víte, že se právě nacházíme v Irsku, kam jsme vyrazili k mým příbuzným najít si brigádu a trošičku si namastit kapsy (minimální hodinová mzda v Irsku se pohybuje kolem devíti euro, jen tak pro představu).
Plány nám trochu nevycházejí, jsme tu týden a stále jsme bez práce. Začněme ale pěkně od začátku...
Do Irska jsme letěli letadlem, byla to má premiéra. Měla jsem před nástupem do letadla trochu obavy (nejspíš za to mohli všechny ty řeči o turbulencích a zalehlých uších), ale byly naprosto zbytečné. Let se mi líbil a doufám, že se zase brzy na palubu letadla dostanu (vlastně se na ní určitě dostanu, nějak se přeci musím dopravit domů, ale určitě chápete, jak to myslím). Upřímně, mnohem více jsem měla nahnáno, když jsem jela poprvé sedačkovou lanovkou.
Z Dublinu jsme museli podstoupit tříhodinovou cestu autem do malého městečka Newcastle West, které se nachází v hrabství Limerick. Ani si nedokážete představit, jak moc byl (a vlastně pořád tak trochu je) můj přítel vykolejený z toho, že se tu jezdí vlevo! (Do budoucna ho nazývejme Mára či štěně, "přítel" je takové moc neosobní.) Unavení jsme do sebe hodili pizzu a šli jsme na kutě.
Další den nás čekalo prozkoumávání našeho nového dočasného domova a jeho okolí. Newcastle West je opravdu malé městečko, žije zde jen šest tisíc obyvatel, ale rozhodně se mu nedá upřít osobní kouzlo. Spoustu barevných obchůdků, dveří a milých lidí - tak bych charakterizovala Newcastle a vlastně i celé Irsko. V centru městečka se nachází pozůstatek hradu Desmond Hall.


Newcastle West

Během dalších dnů nás čekalo roznášení CV (životopisů) a obcházení všech krámků, hospůdek, restaurací a rychlých občerstvení, které se tu nacházejí. Obešli jsme opravdu vše, co se dalo a teď už jen vyčkáváme, zda se nám někdo ozve nebo ne.
Jenže to vyčkávání začíná být čím dál tím nudnější, a i když je Newcastle pěkný, moc věcí se tu dělat nedá. Jediné, čím si můžeme zkrátit dlouhé chvíle, je procházením se po parku a hraním si s malou sestřenicí (ona to vlastně ani není moje sestřenice, je to dcera mé pratety, takže ehm... prasestřenice?).
Většinu času tedy trávíme zavřeni doma sledováním filmů a čtením. Dokonce jsem se pustila do opětovného čtení Harryho Pottera. Ten přístěnek, co tu mají strejda s tetou k tomu vyloženě vybízí. Bohužel, místo Harryho se v našem přístěnku schovává záchod.
Rádi bychom odtud někam vycestovali, ale autobusová doprava je tu opravdu velmi drahá a tolik peněz bohužel na utrácení nemáme. Jednou už jsme to ale opravdu nemohli vydržet, a tak jsem se s Márou rozhodli, že si uděláme výlet do Limericku, jenž se dá přirovnat populačně třeba k Liberci či Olomouci.  Kromě Limericku jsme se ještě podívali k ji zmíněnému Atlantskému oceánu. To se mi asi zatím líbilo z celého Irska nejvíce. Počasí bylo takové pochmurné, nebe bylo zbarveno do šedých tónů a oceán působil tak nějak divoce, prostě úplně jinak, než jak jste zvyklí z klasické letní dovolené v Chorvatsku. Rozbouřené moře, zelená tráva a zřícenina - přesně tak jsem si vždy Irsko představovala. To moje bláznivé štěně se v oceánu dokonce i vykoupalo! Co na tom, že bylo jen šestnáct stupňů, žijeme přece jen jednou, ne?




Na počasí si tu rozhodně stěžovat nemůžeme, je sice o něco chladnější než v Čechách, ale mně osobně to vyhovuje, jsem ráda, že se zatím tak nějak těm letním pařákům vyhýbám. Občas nám tu zaprší, ale čekala jsem to tedy mnohem horší.
Co se týče irské kuchyně, o té vám toho příliš říci nemohu. Teta nám vaří klasická česká jídla, na které jsme zvyklí a sami na jídlo jsme si vyrazili jen v Limericku, kde jsme díky nehorázně vysokým cenám skončili u čínských nudlí. Byla to nejlevnější možnost, a i tak nás každého připravila o osm euro. Ráda bych ochutnala něco typicky irského, ale vzhledem k tomu, že jejich národním pokrmem je jehněčí maso s mátovou omáčkou a já jsem na mátu alergická... irské pivo asi také není nic úplně pro mě, vzhledem k tomu, že nepiji.
Lidé jsou zde milí, přátelští a opravdu hodně ukecaní. Všechno se tu krásně zelená a na každém kroku naleznete kostel.
Je to nepochybně krásná země, jenže bohužel, pokud se nám brzo někdo neozve, budeme se muset vrátit domů. Svým způsobem bychom možná už i rádi domů jeli. Ono to čekání je opravdu úmorné a dělat se tu nedá nic. Člověk se může jen dívat na filmy a číst si, koukat na filmy a zase si číst,... každý den začíná být stejný a prázdniny pomaličku ubíhají. Původní plán byl takový, že si tu vyděláme, za vydělané peníze si společně vychutnáme krásy Irska a třeba i jiných zemí. Možná si říkáte, že to byla hloupost jet sem, aniž bychom měli předem něco domluveného. My domluvení ale byli. Mára měl pracovat u strejdy v práci, jenže pár dní před naším příletem přestěhovali většinu firmy do Dublinu. V Newcastlu teď tedy mají méně práce a logicky další pracovní sílu nepotřebují. Je pravda, že já jsem nic domluveného neměla. Z důvodu toho, že jsem neplnoletá, jsem u strejdy stejně pracovat nemohla. S tím, že si najdu práci až na místě, se počítalo. Kdyby měl práci ale aspoň Mára, myslím, že by to byl rozdíl oproti situaci, ve které se nacházíme teď.
Snad se na nás štěstí ještě usměje a nějaká ta práce se tu pro nás najde...
Veškeré fotografie naleznete zde.

A jak si zatím užíváte prázdniny, vy?