ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Ztraceni v Dublinu


Je to krásný pocit být zase doma - ve své vlastní posteli, zachumlaná ve své vlastní dece se svým vlastním šálkem kávy. Ano, před pár dny jsme se vrátili z Irska a mně nezbývá nic jiného, než se s vámi podělit o zážitky z Dublinu, kterým jsme zakončili naše měsíční irské dobrodružství.

Sobotní ráno nám začínalo už ve 4:40, vyhrabali jsme se polomrtví z postele, nasnídali se, dobalili nějaké maličkosti a rozloučili se. Pak už naše kroky směřovaly na zastávku, z níž nám jel přímý autobus do hlavního města. Jenže to bychom nebyli my, kdyby se něco nepokazilo...
Nedošli jsme ještě ani na zastávku a už nám upadlo kolečko u osmnácti kilového kufru. Naštěstí Mára je silák a k autobusu se nám dorazit podařilo. Tříhodinová cesta uběhla překvapivě rychle, ze všeho nejdříve jsme po příjezdu zamířili do infocentra, kam jsme uložili do úschovny kufry. Kdybychom věděli, co vše nás ještě čeká, určitě bychom si vzali i mapu... no, nevzali jsme si ji. Nevím, zda jsme vám již někdy vyprávěla o mém orientačním smyslu... jestli ne, tak to zkrátím - žádný není! A vzhledem k tomu, že celou tu naši dublinskou dobrodružnou výpravu jsem plánovala já... Z infocentra jsme pokračovali k The Icon Factory, což je naprosto úžasná galerie plná barev a významných osobností irského původu. Současní umělci se tu vyřádili nejen na plátnech, ale i na zdech! Zbožňuji pouliční umění, barvičky a všechny tyhle věci.



Z tohoto místa jsem byla opravdu nadšená a z uměleckého krámečku, který byl tohoto maličkého areálu s úžasnou atmosférou součástí, jsem si prostě musela odnést suvenýr v podobě plátěné tašky s Oscarem Wildem. Paní prodavačka byla neskutečně sympatická, a když zjistila, že jsme z Čech, začala nám vyprávět o svém dětství v Německu a českých pohádkách. Nečekala jsem, že v Irsku narazím na někoho, kdo bude znát Pana Tau! Pak jsme se přesunuli k budově parlamentu a skrze Trinity College a univerzitní park jsme se dostali k soše Oscara Wilda. Trochu zahanbeně musím přiznat, že jsem neměla ponětí, že Wilde nebo například Bram Stoker (autor knihy Dracula) byli Irové.
Odtud jsme zamířili do Národního muzea archeologie, což ale nebylo nic pro nás. Vystavované exponáty jsme bohužel neshledali zajímavými, i když je historie jedním z mých koníčků, a tak jsme si zde udělali spíše takovou čůrací zastávku a pokračovali dál. No, pokračovali... následující hodina se nesla spíše v duchu zoufalého bloudění a motání se. Další objekt našeho zájmu, který jsme tak zoufale toužili najít, byl The Secret Book and Record Store. Jo jo, než začnete koulet očima, proč jsme ztráceli tolik času hledáním nějakého zapadlého knihkupectví místo objevování krás města, tak mě nechte vám to vysvětlit. Nešlo totiž jen tak o obyčejný krámek s knihami! Kdybyste viděli ty ceny!


Když jsme po dlouhém rozčilování konečně dorazili do cíle (řeknu vám, že to "Secret" nemají v názvu bezdůvodně), ocitli jsme se v ráji. Představte si obrovskou garáž nebo sklepení polepené všelijakými plakáty, letáky a úplně narvané knížkami, cédéčky a vinylovými deskami. Nabídka titulů byla spíše antikvariátního typu, ale knihy byly nepoškozené a některé i zcela nové. Nenašla jsem tu knihu, za kterou by požadovali více jak čtyři eura a opravdu nikde jinde jsem neviděla "Hru o trůny" nebo "Jsou světla, která nevidíme" za pouhá tři eura! Bohužel jsme byli limitováni již tak plnými kufry, že jsme si koupily tedy knih jen pár. Mára si celkem odnesl tři, já čtyři. Určitě bych to množství byla za ty ceny schopna zdvojnásobit nebo dokonce ztrojnásobit! Pokud vám nevadí čtení v angličtině a budete mít cestu do Dublinu, rozhodně se tu nezapomeňte zastavit. Jen pozor, abyste se neztratili jako my!
A abychom nevypadali jako totální magoři, co většinu času v Dublinu strávili mezi knížkami, zamířili jsme přes Dublin Castle, který byl pro mě osobně příšerným zklamáním (z velké části hrad nevypadal vůbec jako hrad, spíše jako barevné řadovky), do ehm... knihovny Chester Beatty. Odtamtud jsme ale zase honem rychle utekli... abych to shrnula - žádné knížky, spousta japonských obrazů. Celé pajdání Dublinem jsme měli zakončit návštěvou Katedrály sv. Patrika, ale byli jsme tak trochu líní... díky bohu za to!
Zbývala nám asi hodina a půl. Plán zněl tak, že se stavíme v třípatrovém krámku se suvenýry, na nějž jsme cestou narazili a konečně si splníme takové jedno mé malé přání a sedneme si do nějaké hezké útulné irské kavárničky. Suvenýry jsme nakoupily, ale žádné kafíčkování se nekonalo... Během vyzvedávání kufrů jsme totiž zjistili, že zastávka, z které máme koupené jízdenky na letiště, je už skoro měsíc zrušena. Takže situace vypadala asi tak nějak: měli jsme zakoupené jízdenky z neexistující zastávky a zbývala nám necelá hodina na to, abychom se dopravili na letiště.


Zpanikařili jsme, došli jsme na nejbližší zastávku, z níž odjížděly autobusy od společnosti, u které jsme si jízdenky kupovali. Nastoupili jsme do prvního busu, co tudy projel.
Řidič byl už od pohledu strašně nesympatický, a když nám ukládal kufry do zavazadlového prostoru, jen se mi můj dojem potvrdil... srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlostí, bála jsem se, že nás na letiště neodveze. Čas i místo odjezdu neodpovídaly, řidič se netvářil nadšeně a ještě nám tvrdil, že nemáme zakoupené jízdenky dvě, ale pouze jednu (to teda pěkně kecal!). Nevěděla jsem, jak zareagovat, na letiště jsme se dostat potřebovali. Nahodila jsem výraz úplného tupce a předstírala jsem, že vůbec nerozumím tomu, co říká. Upřímně, to předstírání mi ani nedalo tolik práce, člověka s tak nesrozumitelnou angličtinou jsem v Irsku ještě nepotkala. Nakonec mu došlo, že nemá cenu se hádat, mávl rukou a neochotně nás do autobusu pustil. Týna versus velký zlý řidič - 1:0!


Víte, jak se říká, že lenost zabijí? Nám v tu chvíli zachránila život. Kdybychom se rozhodli, že se půjdeme na tu Katedrálu sv. Patrika opravdu podívat, na letiště bychom včas nedorazili...
Smůla se nás ale odmítala pustit. Když jsme dorazili na letiště, mysleli jsme si, že už máme vyhráno, jenže nastaly nějaké problémy při odbavování, pak i při kontrole před vstupem do bezcelní zóny,... bylo to hodně divoké a v jednu chvíli jsem už ani nedoufala, že se dostaneme domů. Nakonec jsme to kupodivu ale všechno zvládli, letadlo s námi nespadlo a do Prahy jsme doletěli.
Z Dublinu mám takové celkem rozporuplné pocity. Celkově se mi to město líbilo opravdu hodně a možná by se mi i líbilo tam někde jednou zakotvit natrvalo. Všude je to plné umělců, parků, barů, kaváren, hudebníků a barev... Památky na mě ale nezapůsobily úplně stoprocentně kladně, většina byla zrovna opravována nebo za moc nestála. Možná to bylo tím, že jsme měli opravdu málo času a celé to bylo příšerně uspěchané, abychom toho stihli, co nejvíce... Rozhodně bych se sem chtěla někdy vrátit a v klidu si to celé projít znova, bez všeho toho spěchu a paniky.
Příliš jsem v Dublinu nefotila, spěchali jsme, většina památek byla zrovna opravována a počasí (světelné podmínky) také nebylo úplně ideální,... pokud byste se ale chtěli i tak na těch pár fotografií podívat, naleznete je zde